Poradna
Lidská populace je již neoddělitelnou součástí světa zvířat, a tak existuje řada právních předpisů a úprav řešících vzájemné vztahy a soužití, stejně jako welfare zvířat, zahrnující fyzické a psychické zdraví a pohodu zvířat.
Do této poradny jsme připravili odpovědi na časté dotazy a opakující se případy řešené krajskými veterinárními správami, veterinárními lékaři i chovateli, zapracovali jsme i zajímavé poznatky shromážděné lektory Veterinární univerzity Brno.
Pokud máte specifický dotaz či problém související s tímto tématem a nenalezli jste zde odpověď, neváhejte a napište nám. V dotazu uveďte veškeré podrobnosti, neboť mohou mít podstatný vliv na samotnou kvalifikaci i možné řešení. Pokud odpověď na takovýto dotaz uveřejníme zde, bude samozřejmě anonymizován.
Nález zvířete – jak správně postupovat?
Při nálezu zvířete je nejprve nutné určit, o jaký typ zvířete se jedná. Právní režim se zásadně liší podle toho, zda jde o volně žijící zvíře, zvíře zjevně určené k zájmovému chovu (typicky pes nebo kočka), nebo hospodářské zvíře. Od tohoto rozlišení se následně odvíjejí povinnosti nálezce, způsob další péče i případná možnost nabytí vlastnického práva.
Co tedy udělat při nálezu zvířete?
Vždy je nejprve nutné posoudit, o jaký druh zvířete se jedná a zda lze předpokládat, že mělo vlastníka. Existenci vlastníka nelze s jistotou vyloučit zejména u domestikovaných druhů ani u zvířete druhu, který se na našem území běžně nevyskytuje volně v přírodě.
U zvířete, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka, je základním krokem oznámení nálezu obci bez zbytečného odkladu. Podle § 1058 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, musí nálezce nález oznámit obci, nelze-li z okolností poznat, komu má být zvíře vráceno.
U zdravého volně žijícího živočicha – například srnce, ježka, zajíce nebo v Česku běžně volně žijícího ptáka – zpravidla nejde o nález podle § 1058 občanského zákoníku a nelze ho svévolně z přírody odebrat.
Volně žijícím živočichem je podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 114/1992 Sb. jedinec živočišného druhu, jehož populace se v přírodě udržují samovolně. Jedinec zdivočelé populace domestikovaného druhu se naopak za volně žijícího živočicha nepovažuje.
Je-li volně žijící živočich zraněný, nemocný nebo jinak neschopný přežít ve volné přírodě, je třeba bez zbytečného prodlení kontaktovat příslušnou záchrannou stanici a postupovat podle jejích pokynů, případně jí živočicha předat. Podle § 5 odst. 11 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je ten, kdo se takového živočicha ujme, povinen zajistit jeho nezbytné ošetření nebo jej za tímto účelem předat provozovateli záchranné stanice. Současně však zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, v § 14b stanoví pro soustavnou péči o handicapovaná zvířata zvláštní požadavky, včetně odborné způsobilosti osoby odpovědné za tuto péči. Pro běžného nálezce, který takovou odbornou způsobilost a odpovídající podmínky nemá, je proto správným postupem obrátit se na záchrannou stanici a nepokoušet se o dlouhodobou domácí péči.
Jde-li o zvláště chráněného živočicha, je právní režim ještě přísnější. Podle § 52 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. je ten, kdo se ujme zvláště chráněného živočicha neschopného v důsledku zranění, nemoci nebo jiných okolností dočasně nebo trvale přežít ve volné přírodě, povinen jej bezodkladně předat k ošetření do záchranné stanice. V takovém případě tedy zákon neponechává běžnému nálezci možnost, aby si živočicha ponechal v domácí péči.
Nálezce, který nález podléhající režimu občanského zákoníku neoznámí, přisvojí si jej nebo jinak poruší své povinnosti, podle § 1061 OZ nemůže nález užívat ani k němu nabýt vlastnické právo podle ustanovení o nálezu; současně mu nenáleží ani nálezné a úhrada příslušných nákladů.
Zvíře, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka
Je-li nalezeno zvíře, u něhož je z okolností zjevné, že mělo vlastníka, například zatoulaný pes, kočka, hospodářské zvíře nebo jiné zvíře uniklé z lidské péče, postupuje se podle § 1058 občanského zákoníku bez ohledu na jeho aktuální zdravotní nebo kondiční stav.
Nelze-li z okolností poznat, komu má být zvíře vráceno, musí nálezce podle § 1058 odst. 1 OZ bez zbytečného odkladu oznámit nález obci, na jejímž území bylo zvíře nalezeno.
Nálezce přitom nemusí zvíře automaticky předat obci nebo útulku. Podle okolností může po dohodě s obcí zůstat zvíře dočasně v jeho péči. Tím se však nálezce ještě nestává jeho vlastníkem. Až do splnění zákonných podmínek jde nadále o nalezené zvíře a musí být respektováno případné vlastnické právo původního vlastníka.
Osoba, která nalezené zvíře opatruje, je podle § 1058 odst. 2 OZ povinna o ně pečovat jako řádný hospodář, dokud se jej neujme vlastník.
Současně se osoba, která zvíře fakticky drží nebo chová, byť pouze dočasně, stává chovatelem ve smyslu § 3 písm. k) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Tento zákon za chovatele považuje každou fyzickou nebo právnickou osobu, která zvíře drží nebo chová trvale či dočasně. Na nálezce se proto po dobu péče o zvíře vztahují příslušné povinnosti vyplývající ze zákona na ochranu zvířat proti týrání a podle okolností rovněž z veterinárního zákona a dalších právních předpisů.
Zvíře zjevně určené k zájmovému chovu
Pro zvíře zjevně určené k zájmovému chovu, typicky psa nebo kočku, stanoví občanský zákoník zvláštní, výrazně zkrácený režim nabytí vlastnického práva.
Podle § 1059 odst. 1 OZ platí, že nepřihlásí-li se o takové zvíře nikdo do dvou měsíců od vyhlášení nálezu, nabývá k němu nálezce vlastnické právo. Rozhodující proto není samotný den nalezení zvířete, ale den vyhlášení nálezu.
Pokud nálezce obci oznámí, že zvíře nabýt nechce, a obec je neodvolatelně svěří osobě provozující útulek pro zvířata, může provozovatel útulku se zvířetem volně nakládat, nepřihlásí-li se o ně nikdo do čtyř měsíců ode dne svěření. Byl-li nález vyhlášen až po předání zvířete útulku, začne tato lhůta běžet až od vyhlášení nálezu (§ 1059 odst. 2 OZ).
Zjednodušeně tedy platí, že u nalezeného psa či kočky, které nálezce po řádném oznámení obci ponechá ve své péči a chce je následně získat do vlastnictví, může vlastnické právo vzniknout již uplynutím dvou měsíců od vyhlášení nálezu, pokud se původní vlastník nepřihlásí.
Hospodářské zvíře
Odlišně je třeba postupovat u hospodářského zvířete, například skotu, ovce, kozy nebo prasete.
Také zde platí § 1058 OZ. Je-li zjevné, že zvíře mělo vlastníka, musí nálezce jeho nález bez zbytečného odkladu oznámit obci a do vyřešení vlastnických poměrů musí být zajištěna řádná péče o zvíře.
Pokud se nálezce po dohodě s obcí nechce nebo nemůže o nalezené hospodářské zvíře dále starat, musí být zajištěn jiný vhodný způsob jeho opatrování. U hospodářských zvířat je přitom nutné respektovat také zvláštní požadavky na jejich identifikaci, evidenci a přemisťování.
Plemenářský zákon č. 154/2000 Sb. upravuje evidenci tzv. evidovaných zvířat a hospodářství. U chovatelů evidovaných zvířat stanoví § 23 mimo jiné povinnost evidovat u pověřené osoby hospodářství, vést stanovenou evidenci a předávat údaje do ústřední evidence. Za hospodářství zákon považuje stavbu, zařízení nebo místo na území jednoho katastrálního území obce, kde jsou evidovaná zvířata držena. Při umístění nalezeného skotu, ovce, kozy, prasete nebo jiného evidovaného zvířete proto nelze vycházet pouze z toho, že je určitá osoba ochotna se o ně starat; je třeba současně zajistit splnění příslušných evidenčních a registračních povinností.
Zvláštní dvouměsíční režim § 1059 OZ se vztahuje pouze na zvíře zjevně určené k zájmovému chovu. U běžného hospodářského zvířete proto podle našeho právního názoru nelze tuto zkrácenou lhůtu použít a uplatní se obecný režim nálezu podle § 1057 ve spojení s § 1058 občanského zákoníku. Text § 1057 stanoví obecnou jednoletou lhůtu pro možnost nakládat s nálezem jako poctivý držitel a tříletou lhůtu pro nabytí vlastnického práva.
Nepřihlásí-li se vlastník do jednoho roku od vyhlášení nálezu, může nálezce, obec nebo jiná osoba, které bylo zvíře svěřeno, se zvířetem nakládat jako poctivý držitel. Tím však ještě vlastnické právo nevzniká.
Přihlásí-li se původní vlastník po uplynutí jednoho roku, ale před uplynutím tří let od vyhlášení nálezu, musí mu být zvíře, případně výtěžek za ně získaný, po splnění zákonných podmínek vydáno.
Teprve uplynutím tří let od vyhlášení nálezu nabývá nálezce, obec nebo jiná osoba, které bylo zvíře svěřeno, vlastnické právo (§ 1057 odst. 1 až 3 OZ).
Je tedy zásadní rozdíl mezi zvířetem zjevně určeným k zájmovému chovu a hospodářským zvířetem:
- u zvířete zjevně určeného k zájmovému chovu může nálezce nabýt vlastnické právo již po 2 měsících od vyhlášení nálezu,
- u hospodářského zvířete se podle našeho právního názoru použije obecný režim nálezu a vlastnické právo může vzniknout až po 3 letech od vyhlášení nálezu.
Volně žijící zvíře
Pokud člověk nalezne běžně se v přírodě vyskytujícího volně žijícího živočicha, například srnce, ježka, zajíce nebo volně žijícího ptáka, zpravidla nejde o nalezené zvíře ve smyslu § 1058 občanského zákoníku.
Podle § 1046 odst. 1 občanského zákoníku je divoké zvíře bez pána, dokud žije na svobodě. To však neznamená, že si je může kdokoliv libovolně odchytit a ponechat. Možnost odchytu, držení nebo přivlastnění volně žijících živočichů je omezena veřejnoprávními předpisy, zejména zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákonem o myslivosti, zákonem o rybářství a u některých druhů také dalšími právními předpisy.
Pro účely zákona č. 114/1992 Sb. je podle § 3 odst. 1 písm. d) volně žijícím živočichem jedinec živočišného druhu, jehož populace se v přírodě udržují samovolně. Zákon současně výslovně stanoví, že jedinec zdivočelé populace domestikovaného druhu se za volně žijícího živočicha nepovažuje. Zdivočelá kočka domácí proto není pouze v důsledku způsobu svého života volně žijícím živočichem ve smyslu tohoto zákona.
Zdravého volně žijícího živočicha, který se nachází ve svém přirozeném prostředí a není zjevně v nouzi, zpravidla nelze svévolně odchytávat ani přemisťovat!
Pokud je však volně žijící živočich zraněný, nemocný, osiřelý za okolností, kdy není schopen samostatně přežít, nebo je z jiného důvodu dočasně či trvale neschopen přežít ve volné přírodě, je třeba bez zbytečného prodlení kontaktovat příslušnou záchrannou stanici a postupovat podle jejích pokynů, případně jí živočicha předat. Podle § 5 odst. 11 zákona č. 114/1992 Sb. je ten, kdo se takového živočicha ujme, povinen zajistit jeho nezbytné ošetření nebo jej za tímto účelem předat provozovateli záchranné stanice.
Současně je však nutné zohlednit zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Ten v § 14b stanoví pro soustavnou péči o handicapovaná zvířata zvláštní podmínky, včetně požadavku odborné způsobilosti osoby odpovědné za tuto péči. Běžný nálezce, který takovou odbornou způsobilost a odpovídající podmínky nemá, by si proto handicapovaného volně žijícího živočicha neměl ponechávat v dlouhodobé domácí péči. Správným postupem je kontaktovat záchrannou stanici a zajistit odborné převzetí nebo další postup podle jejích pokynů.
Záchranné stanice jsou podle § 3 odst. 1 písm. f) zákona č. 114/1992 Sb. specializovanými zařízeními určenými k poskytování komplexní péče živočichům dočasně neschopným přežít ve volné přírodě s cílem jejich návratu do přírody a podle okolností také k péči o živočichy, kteří se do volné přírody již vrátit nemohou.
U zvláště chráněného živočicha je právní režim ještě přísnější. Podle § 52 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. je ten, kdo se ujme zvláště chráněného živočicha neschopného v důsledku zranění, nemoci nebo jiných okolností dočasně nebo trvale přežít ve volné přírodě, povinen jej bezodkladně předat k ošetření do záchranné stanice. V tomto případě tedy zákon neponechává běžnému nálezci prostor pro dlouhodobou domácí péči.
Zvláštní pozornost je třeba věnovat rozlišení volně žijícího živočicha od zvířete domestikovaného druhu, které pouze žije mimo přímou péči člověka. Samotné zdivočení domestikovaného zvířete jeho právní status na volně žijícího živočicha nemění.
Jsou stanoveny nějaké podmínky pro převoz koně?
Přeprava koní je z pohledu legislativy oříškem i pro zkušené harcovníky. Prolíná se v ní totiž řada národních předpisů s těmi evropskými, jež jsou v podobě vydaných nařízení závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech EU.
Ucelené informace najdete v samostatném článku věnovaném této problematice.
Chov zvířat vyžadujících zvláštní péči
Zákon na ochranu zvířat proti týrání defnuje zvířetem vyžadujícím zvláštní péči zvíře, který vzhledem ke svým biologickým vlastnostem má zvláštní nároky na zacházení, umístění, krmení, napájení, případně ošetřování, oproti zvířatům, která jsou v našich podmínkách běžně chována.
Druhy zvířat vyžadující zvláštní péči jsou ustanoveny vyhláškou č. 451/2021 Sb. Patří mezi ně mimo jiné všechny druhy jedovatých hadů, krokodýli, vybrané druhy ptáků včetně sov a dravců, primáti, šelmy vyjma psů koček a fretek, chobotnatci, i určité druhy z řádů lichokopytníků a sudokopytníků.
Chovatelem druhu zvířete vyžadujícího zvláštní péči může být fyzická osoba starší 18 let, případně právnická osoba, která zletilou osobu pověří chovem. Před samotným započetím chovu je nezbytné podat u místně příslušné krajské veterinární správy žádost o povolení chovu druhů zvířat vyžadujících zvláštní péči a počkat na jeho vydání.
Součástí žádosti je mimo jiné souhlas odpovědné osoby s prováděním kontroly chovaného jedince nebo skupiny druhu zvířat vyžadujících zvláštní péči, míst a zařízení, v němž jsou tato zvířata chována, a prostor s chovem spojených, zejména prostor pro skladování krmiv. Povolení k chovu druhu zvířat vyžadujícího zvláštní péči se vydává na tři roky a může být na písemnou žádost prodlouženo. Krajská veterinární správa, která povolení vydala, je povinna alespoň jednou za rok provádět dozor nad dodržováním podmínek chovu. Krajská veterinární správa může také rozhodnutím povolení změnit nebo odejmout, jestliže se změnily nebo zanikly podmínky, za jakých bylo uděleno.
Při kontrolách prováděných inspektory krajské veterinární správy je dohlíženo zejména na stav chovaných zvířat a podmínky jejich chovu, které jsou blíže specifikovány vyhláškou o ochraně druhů zvířat vyžadujících zvláštní péči.
Samostatnou skupinou v rámci zvířat vyžadujících zvláštní péči tvoří vybrané druhy šelem a lidoopů. Chov těchto vybraných druhů zvířat je možný je možný jen v odpovídajících prostorech, které mají kolaudační souhlas nebo kolaudační rozhodnutí pro stavbu pro chov zvířat vydané stavebním úřadem. Chovatelem těchto zvířat může být jen úspěšný absolvent kurz k péči o vybrané druhy šelem a lidoopy, případně ten kdo získaly střední vzdělání s maturitní zkouškou v oboru chovatel cizokrajných zvířat nebo vysokoškolské vzdělání ve studijním programu nebo v oblasti vzdělávání zemědělství se zaměřením na chovatelství.
Co je považováno týrání zvířat?
Na to, co je týrání zvířete, existuje mnoho subjektivních názorů. Z pohledu jejich ochrany a její vymahatelnosti je podstatné, jak je týrání definováno zákonem č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání.
Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání nejen definuje, ale i stanovuje práva a povinnosti jednotlivých subjektů a občanů. Mimo jiné udává, kdo podezření z týrání zvířat prověřuje, co je přestupkem, kdo přestupek projednává a jaké sankce mohou být za prokázaná provinění uděleny. Zvláště závažné přečiny jsou ustanoveny trestním zákoníkem jako trestné činy.
V případě, že víte o týraném zvířeti nebo zvířatech, je nejvhodnější kontaktovat příslušnou Krajskou veterinární správu, které je ze zákona tato problematika příslušná. Pro mimořádné situace jsou zřízeny i krizové linky. Kontaktovat Státní veterinární správu se bát nemusíte, údaje o oznamovateli jsou přísně důvěrné. V případě naléhavé situace, která nesnese odklad, je nejvhodnější kontaktovat přímo Policii ČR.
Pokud si nejste jisti nebo máte jakékoliv dotazy ke konkrétnímu případu možného týrání zvířat, neváhejte se na nás obrátit.
Zraněná srna na zahradu nepatří
Zraněnou srnu nebo jiné volně žijící zvíře si nelze doma ponechat. Nemůže tak učinit ani myslivec, pokud není odborně způsobilý k péči o handicapovaná zvířata ve smyslu zákona.
Srna je z pohledu zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, volně žijícím zvířetem, v uvedeném stavu pak handicapovaným volně žijící zvířetem. Dle ustanovení § 14b tohoto zákona každý, kdo se ujal handicapovaného zvířete, je povinen zajistit péči o ně podle odstavce 2 § 14b zákona č. 166/1992 Sb., o veterinární péči, nebo předat toto zvíře záchranné stanici, popřípadě oznámit místo jeho nálezu záchranné stanici. V § 14b je mimo jiné ustanoveno, že chovatel, který poskytuje soustavnou nezbytnou péči handicapovaným zvířatům, je povinen mít osvědčení o odborné způsobilosti osoby odpovědné za péči o handicapovaná zvířata.
Rozhodně to však neznamená, že by se zraněné zvíře mělo ponechat osudu. Jak je zmíněno výše, doporučeno je kontaktovat nejbližší záchrannou stanici a další postup koordinovat.
Zájmový chov medvěda
Chov mědvěda i dalších šelem v zájmovém chovu je možný. Je však nutné dodržet řadu podmínek, které jsou po letošní novelizaci zákona na ochranu zvířat proti týrání podstatně přísnější.
Medvěd je dle ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb. volně žijícím zvířete. Podle ustanovení § 2 vyhlášky č. 411/2008 Sb., o stanovení druhů zvířat vyžadujících zvláštní péči, se jedná o zvíře vyžadujících zvláštní péči, tak jako většina dalších šelem.
Ustanovením § 13 odst. 5 chovatelem druhu zvířete vyžadujícího zvláštní péči může být fyzická osoba starší 18 let nebo právnická osoba; je-li chovatelem takového zvířete právnická osoba, musí stanovit osobu starší 18 let, jíž bude svěřena péče o zvíře. Nejde-li o chov zvířat v zoologických zahradách a záchranných stanicích, nebo o chov loveckých dravců držených podle zákona o myslivosti, je k chovu zvířete vyžadujícího zvláštní péči potřeba povolení krajské veterinární správy příslušné podle místa chovu zvířete. Každá žádost o nové schválení zájmového chovu šelem či lidoopů musí obsahovat osvědčení o kolaudaci objektu určeného pro chov. Chovatelé nově také musí před započetím chovu absolvovat speciální kurz.
Pokud jste se setkali s chovem šelem, kde dochází k týrání zvířat nebo máte podezření, že se jedná o nelegální chov, oznamte to krajské veterinární správě nebo Městské veterinární správě v Praze, která je kompetentním orgánem.
Oznámení chovu 3 a více fen
Každý, kdo chová 3 a více fen (samic psa domácího) je povinen tuto skutečnost oznámit do 7. dne ode dne, kdy počet fen starších 12 měsíců dosáhl 3 a více. Tato povinnost, ve stejné lhůtě, platí i pro případ, kdy se počet fen starších 12 měsíců snížil pod 3.
Zákon č. 166/199 Sb., o veterinární péči, konkrétně § 4 odst. 3, ukládá chovateli, který chová 3 a více psů samičího pohlaví starších 12 měsíců, povinnost tuto skutečnost písemně nebo prostřednictvím informačního systému Státní veterinární správy oznámit krajské veterinární správě (nebo Městské veterinární správě v Praze) nejpozději do 7 dnů ode dne, kdy počet chovaných psů samičího pohlaví starších 12 měsíců dosáhl 3 a více chovaných zvířat. Pro upřesnění je zde vhodné uvést, že ve smyslu toto zákona je za chovatele považován každý, kdo zvíře nebo zvířata vlastní nebo drží, anebo je pověřen se o ně starat, ať již za úplatu nebo bezúplatně, a to i na přechodnou dobu! Žije-li více chovatelů ve společné domácnosti, ve které chovají 3 a více psů samičího pohlaví starších 12 měsíců, má oznamovací povinnost pouze jeden z nich.
Současně je chovatel povinen oznámit, taktéž do 7 dnů, pokud se počet jím chovaných psů samičího pohlaví starších 12 měsíců sníží pod 3. Uvedené povinnosti se netýkají útulků, hotelů nebo penzionů pro zvířata, chovatele vodících a asistenčních psů a několika dalších subjektů, které jsou v daném zákoně přímo uvedeny.
Za nesplnění oznamovací povinnosti může být fyzické osobě uložena pokuta až 50.000 Kč, takže pokud máte 3 a více fen, nemusí se vyplatit nestrávit 5 minut vyplněním online formuláře.
Shazování hnízd ptáků
Údržba fasády i jiné obhospodařování majetku by nemělo probíhat bezohledně vůči volně žijícím živočichům. Nejčastějším přečinem v této oblasti ochrany zvířat je shazování hnízd volně žijících ptáků, které je jednoznačně zákonem zakázáno.
V zájmu ochrany druhů ptáků, kteří volně žijí na evropském území členských států Evropských společenství (dále jen „ptáci“), je zakázáno, jak udává zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, nejen jejich usmrcování a odchyt, ale i poškozování nebo ničení jejich hnízd a vajec nebo odstraňování hnízd. Stejně tak jako vyrušování těchto ptáků, zejména během rozmnožování a odchovu mláďat. Takovéto jednání zákon jednoznačně definuje jako přestupek, přičemž pokuta dle druhu postiženého ptáka může dosáhnout až 2 milionů Kč (tato sazba se vztahuje na právnické osoby).
Neobvyklým incidentem není ani bezohledná instalace zateplení fasád, při které mohou být zakryty různé otvory a trhliny, ve kterých mohou sídlit ptáci nebo například netopýři. Na ty, jakož i na další živočichy, myslí další ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, které udává, že všechny fyzické a právnické osoby jsou povinny při provádění zemědělských, lesnických a stavebních prací, při vodohospodářských úpravách, v dopravě a energetice postupovat tak, aby nedocházelo k nadměrnému úhynu rostlin a zraňování nebo úhynu živočichů nebo ničení jejich biotopů, kterému lze zabránit technicky i ekonomicky dostupnými prostředky.
Může nastat situace, kdy fasáda budovy opravdu vyžaduje stavební zásah. V těchto případech je, jak udává zákon, ke způsobu a době zásahu nutné předchozí stanovisko orgánu ochrany přírody. V takovém stanovisku orgán ochrany přírody může uložit náhradní ochranné opatření, například záchranný přenos živočichů.
Pohřbení psa a jiných zvířat v zájmovém chovu
Pohřbení (uložení) psa, kočky i jiného domácího mazlíčka (zájmového zvířete) na vlastní zahradě (pozemku) je možné. Je však nezbytné dodržet určité podmínky, které ukládá veterinární zákon a vyhláška o kadáverech zvířat v zájmovém chovu.
Dle § 40 odst. 4 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, může chovatel, nerozhodla-li Státní veterinární správa z nákazových důvodů jinak, sám na vlastním pozemku neškodně odstranit kadáver zvířete v zájmovém chovu, pokud tento kadáver nepochází ze zvířete náležícího mezi přežvýkavce nebo prasata, anebo ze zvířete nemocného nebezpečnou nákazou nebo podezřelého z této nákazy.
Podle vyhlášky o kadáverech zvířat v zájmovém chovu musí být místo uložení vzdálené nejméně 200 m od vodního zdroje, 100 m od nejbližší stavby pro bydlení nebo pro rodinnou rekreaci a pozemní komunikace, s výjimkou příjezdové pozemní komunikace, a 50 m od hranice sousedního pozemku. Velikost výkopu musí odpovídat velikosti těla. Do výkopu lze uložit kadáver, pokud se na dně výkopu neobjeví podzemní voda. Je-li kadáver ukládán do výkopu v obalu, musí být obal v půdě rozložitelný a nesmí poškozovat životní prostředí. Kadáver musí být ošetřen nehašeným vápnem nebo jiným vhodným desinfekčním prostředkem a následně zasypán vrstvou zkypřené zeminy ve výši nejméně 50 cm do úrovně terénu, v případě kadáveru zvířete v zájmovém chovu o hmotnosti vyšší než 100 kg ve výši nejméně 100 cm do úrovně terénu.
Uložení těla do hrobu (kadáveru do výkopu) to ale ještě nekončí. Dané místo je musí být nezaměnitelně označeno s vyznačením data uložení a zajištěno proti vniknutí zvířat po dobu 10 let (tlecí doba).
Pohřbít na vlastním pozemku je možné i koně. Kadáver koně v zájmovém chovu může však chovatel uložit sám na vlastním pozemku jen se souhlasem krajské veterinární správy a to za podmínek jí stanovených. To znamená, že před uložením kadáveru koně, je třeba si vyžádat souhlas místně příslušné krajské veterinární správy.
Důstojnou alternativou k uložení ostatků zvířecího přítele na vlastní zahradě je několik. Mezi ty nejobvyklejší patří uložení na zvířecím hřbitově či zpopelnění v krematoriu pro zvířata, přičemž je možné si odnést urnu s popelem.
Magazín
Partneři a sponzoři
