Při nálezu zvířete je nejprve nutné určit, o jaký typ zvířete se jedná. Právní režim se zásadně liší podle toho, zda jde o volně žijící zvíře, zvíře zjevně určené k zájmovému chovu (typicky pes nebo kočka), nebo hospodářské zvíře. Od tohoto rozlišení se následně odvíjejí povinnosti nálezce, způsob další péče i případná možnost nabytí vlastnického práva.
Co tedy udělat při nálezu zvířete?
Vždy je nejprve nutné posoudit, o jaký druh zvířete se jedná a zda lze předpokládat, že mělo vlastníka. Existenci vlastníka nelze s jistotou vyloučit zejména u domestikovaných druhů ani u zvířete druhu, který se na našem území běžně nevyskytuje volně v přírodě.
U zvířete, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka, je základním krokem oznámení nálezu obci bez zbytečného odkladu. Podle § 1058 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, musí nálezce nález oznámit obci, nelze-li z okolností poznat, komu má být zvíře vráceno.
U zdravého volně žijícího živočicha – například srnce, ježka, zajíce nebo v Česku běžně volně žijícího ptáka – zpravidla nejde o nález podle § 1058 občanského zákoníku a nelze ho svévolně z přírody odebrat.
Volně žijícím živočichem je podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 114/1992 Sb. jedinec živočišného druhu, jehož populace se v přírodě udržují samovolně. Jedinec zdivočelé populace domestikovaného druhu se naopak za volně žijícího živočicha nepovažuje.
Je-li volně žijící živočich zraněný, nemocný nebo jinak neschopný přežít ve volné přírodě, je třeba bez zbytečného prodlení kontaktovat příslušnou záchrannou stanici a postupovat podle jejích pokynů, případně jí živočicha předat. Podle § 5 odst. 11 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je ten, kdo se takového živočicha ujme, povinen zajistit jeho nezbytné ošetření nebo jej za tímto účelem předat provozovateli záchranné stanice. Současně však zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, v § 14b stanoví pro soustavnou péči o handicapovaná zvířata zvláštní požadavky, včetně odborné způsobilosti osoby odpovědné za tuto péči. Pro běžného nálezce, který takovou odbornou způsobilost a odpovídající podmínky nemá, je proto správným postupem obrátit se na záchrannou stanici a nepokoušet se o dlouhodobou domácí péči.
Jde-li o zvláště chráněného živočicha, je právní režim ještě přísnější. Podle § 52 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. je ten, kdo se ujme zvláště chráněného živočicha neschopného v důsledku zranění, nemoci nebo jiných okolností dočasně nebo trvale přežít ve volné přírodě, povinen jej bezodkladně předat k ošetření do záchranné stanice. V takovém případě tedy zákon neponechává běžnému nálezci možnost, aby si živočicha ponechal v domácí péči.
Nálezce, který nález podléhající režimu občanského zákoníku neoznámí, přisvojí si jej nebo jinak poruší své povinnosti, podle § 1061 OZ nemůže nález užívat ani k němu nabýt vlastnické právo podle ustanovení o nálezu; současně mu nenáleží ani nálezné a úhrada příslušných nákladů.
Zvíře, u něhož je zjevné, že mělo vlastníka
Je-li nalezeno zvíře, u něhož je z okolností zjevné, že mělo vlastníka, například zatoulaný pes, kočka, hospodářské zvíře nebo jiné zvíře uniklé z lidské péče, postupuje se podle § 1058 občanského zákoníku bez ohledu na jeho aktuální zdravotní nebo kondiční stav.
Nelze-li z okolností poznat, komu má být zvíře vráceno, musí nálezce podle § 1058 odst. 1 OZ bez zbytečného odkladu oznámit nález obci, na jejímž území bylo zvíře nalezeno.
Nálezce přitom nemusí zvíře automaticky předat obci nebo útulku. Podle okolností může po dohodě s obcí zůstat zvíře dočasně v jeho péči. Tím se však nálezce ještě nestává jeho vlastníkem. Až do splnění zákonných podmínek jde nadále o nalezené zvíře a musí být respektováno případné vlastnické právo původního vlastníka.
Osoba, která nalezené zvíře opatruje, je podle § 1058 odst. 2 OZ povinna o ně pečovat jako řádný hospodář, dokud se jej neujme vlastník.
Současně se osoba, která zvíře fakticky drží nebo chová, byť pouze dočasně, stává chovatelem ve smyslu § 3 písm. k) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Tento zákon za chovatele považuje každou fyzickou nebo právnickou osobu, která zvíře drží nebo chová trvale či dočasně. Na nálezce se proto po dobu péče o zvíře vztahují příslušné povinnosti vyplývající ze zákona na ochranu zvířat proti týrání a podle okolností rovněž z veterinárního zákona a dalších právních předpisů.
Zvíře zjevně určené k zájmovému chovu
Pro zvíře zjevně určené k zájmovému chovu, typicky psa nebo kočku, stanoví občanský zákoník zvláštní, výrazně zkrácený režim nabytí vlastnického práva.
Podle § 1059 odst. 1 OZ platí, že nepřihlásí-li se o takové zvíře nikdo do dvou měsíců od vyhlášení nálezu, nabývá k němu nálezce vlastnické právo. Rozhodující proto není samotný den nalezení zvířete, ale den vyhlášení nálezu.
Pokud nálezce obci oznámí, že zvíře nabýt nechce, a obec je neodvolatelně svěří osobě provozující útulek pro zvířata, může provozovatel útulku se zvířetem volně nakládat, nepřihlásí-li se o ně nikdo do čtyř měsíců ode dne svěření. Byl-li nález vyhlášen až po předání zvířete útulku, začne tato lhůta běžet až od vyhlášení nálezu (§ 1059 odst. 2 OZ).
Zjednodušeně tedy platí, že u nalezeného psa či kočky, které nálezce po řádném oznámení obci ponechá ve své péči a chce je následně získat do vlastnictví, může vlastnické právo vzniknout již uplynutím dvou měsíců od vyhlášení nálezu, pokud se původní vlastník nepřihlásí.
Hospodářské zvíře
Odlišně je třeba postupovat u hospodářského zvířete, například skotu, ovce, kozy nebo prasete.
Také zde platí § 1058 OZ. Je-li zjevné, že zvíře mělo vlastníka, musí nálezce jeho nález bez zbytečného odkladu oznámit obci a do vyřešení vlastnických poměrů musí být zajištěna řádná péče o zvíře.
Pokud se nálezce po dohodě s obcí nechce nebo nemůže o nalezené hospodářské zvíře dále starat, musí být zajištěn jiný vhodný způsob jeho opatrování. U hospodářských zvířat je přitom nutné respektovat také zvláštní požadavky na jejich identifikaci, evidenci a přemisťování.
Plemenářský zákon č. 154/2000 Sb. upravuje evidenci tzv. evidovaných zvířat a hospodářství. U chovatelů evidovaných zvířat stanoví § 23 mimo jiné povinnost evidovat u pověřené osoby hospodářství, vést stanovenou evidenci a předávat údaje do ústřední evidence. Za hospodářství zákon považuje stavbu, zařízení nebo místo na území jednoho katastrálního území obce, kde jsou evidovaná zvířata držena. Při umístění nalezeného skotu, ovce, kozy, prasete nebo jiného evidovaného zvířete proto nelze vycházet pouze z toho, že je určitá osoba ochotna se o ně starat; je třeba současně zajistit splnění příslušných evidenčních a registračních povinností.
Zvláštní dvouměsíční režim § 1059 OZ se vztahuje pouze na zvíře zjevně určené k zájmovému chovu. U běžného hospodářského zvířete proto podle našeho právního názoru nelze tuto zkrácenou lhůtu použít a uplatní se obecný režim nálezu podle § 1057 ve spojení s § 1058 občanského zákoníku. Text § 1057 stanoví obecnou jednoletou lhůtu pro možnost nakládat s nálezem jako poctivý držitel a tříletou lhůtu pro nabytí vlastnického práva.
Nepřihlásí-li se vlastník do jednoho roku od vyhlášení nálezu, může nálezce, obec nebo jiná osoba, které bylo zvíře svěřeno, se zvířetem nakládat jako poctivý držitel. Tím však ještě vlastnické právo nevzniká.
Přihlásí-li se původní vlastník po uplynutí jednoho roku, ale před uplynutím tří let od vyhlášení nálezu, musí mu být zvíře, případně výtěžek za ně získaný, po splnění zákonných podmínek vydáno.
Teprve uplynutím tří let od vyhlášení nálezu nabývá nálezce, obec nebo jiná osoba, které bylo zvíře svěřeno, vlastnické právo (§ 1057 odst. 1 až 3 OZ).
Je tedy zásadní rozdíl mezi zvířetem zjevně určeným k zájmovému chovu a hospodářským zvířetem:
- u zvířete zjevně určeného k zájmovému chovu může nálezce nabýt vlastnické právo již po 2 měsících od vyhlášení nálezu,
- u hospodářského zvířete se podle našeho právního názoru použije obecný režim nálezu a vlastnické právo může vzniknout až po 3 letech od vyhlášení nálezu.
Volně žijící zvíře
Pokud člověk nalezne běžně se v přírodě vyskytujícího volně žijícího živočicha, například srnce, ježka, zajíce nebo volně žijícího ptáka, zpravidla nejde o nalezené zvíře ve smyslu § 1058 občanského zákoníku.
Podle § 1046 odst. 1 občanského zákoníku je divoké zvíře bez pána, dokud žije na svobodě. To však neznamená, že si je může kdokoliv libovolně odchytit a ponechat. Možnost odchytu, držení nebo přivlastnění volně žijících živočichů je omezena veřejnoprávními předpisy, zejména zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákonem o myslivosti, zákonem o rybářství a u některých druhů také dalšími právními předpisy.
Pro účely zákona č. 114/1992 Sb. je podle § 3 odst. 1 písm. d) volně žijícím živočichem jedinec živočišného druhu, jehož populace se v přírodě udržují samovolně. Zákon současně výslovně stanoví, že jedinec zdivočelé populace domestikovaného druhu se za volně žijícího živočicha nepovažuje. Zdivočelá kočka domácí proto není pouze v důsledku způsobu svého života volně žijícím živočichem ve smyslu tohoto zákona.
Zdravého volně žijícího živočicha, který se nachází ve svém přirozeném prostředí a není zjevně v nouzi, zpravidla nelze svévolně odchytávat ani přemisťovat!
Pokud je však volně žijící živočich zraněný, nemocný, osiřelý za okolností, kdy není schopen samostatně přežít, nebo je z jiného důvodu dočasně či trvale neschopen přežít ve volné přírodě, je třeba bez zbytečného prodlení kontaktovat příslušnou záchrannou stanici a postupovat podle jejích pokynů, případně jí živočicha předat. Podle § 5 odst. 11 zákona č. 114/1992 Sb. je ten, kdo se takového živočicha ujme, povinen zajistit jeho nezbytné ošetření nebo jej za tímto účelem předat provozovateli záchranné stanice.
Současně je však nutné zohlednit zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Ten v § 14b stanoví pro soustavnou péči o handicapovaná zvířata zvláštní podmínky, včetně požadavku odborné způsobilosti osoby odpovědné za tuto péči. Běžný nálezce, který takovou odbornou způsobilost a odpovídající podmínky nemá, by si proto handicapovaného volně žijícího živočicha neměl ponechávat v dlouhodobé domácí péči. Správným postupem je kontaktovat záchrannou stanici a zajistit odborné převzetí nebo další postup podle jejích pokynů.
Záchranné stanice jsou podle § 3 odst. 1 písm. f) zákona č. 114/1992 Sb. specializovanými zařízeními určenými k poskytování komplexní péče živočichům dočasně neschopným přežít ve volné přírodě s cílem jejich návratu do přírody a podle okolností také k péči o živočichy, kteří se do volné přírody již vrátit nemohou.
U zvláště chráněného živočicha je právní režim ještě přísnější. Podle § 52 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. je ten, kdo se ujme zvláště chráněného živočicha neschopného v důsledku zranění, nemoci nebo jiných okolností dočasně nebo trvale přežít ve volné přírodě, povinen jej bezodkladně předat k ošetření do záchranné stanice. V tomto případě tedy zákon neponechává běžnému nálezci prostor pro dlouhodobou domácí péči.
Zvláštní pozornost je třeba věnovat rozlišení volně žijícího živočicha od zvířete domestikovaného druhu, které pouze žije mimo přímou péči člověka. Samotné zdivočení domestikovaného zvířete jeho právní status na volně žijícího živočicha nemění.